Badmintonový trenér Josef Rubáš: O své svěřence se zajímám v první řadě jako o lidi

Josef Rubáš pomáhal vybudovat badmintonové národní centrum, ve kterém se stal historicky prvním hlavním trenérem a připravoval skupinu našich nejlepších reprezentantů. Po několika letech na pozici šéftrenéra českého badmintonu rezignoval. Proč? „Časem se ukázalo, že nebudu moci pracovat podle svých představ a dostát svým standardům,“ vysvětluje.

Josef Rubáš je vzděláním právník. Patnáct let působil jako vedoucí právník ve společnosti využívající potenciál obnovitelných zdrojů energie. „Naše podnikání bylo postaveno tak trochu na vodě,“ popisuje s úsměvem, „stavěli jsme totiž především vodní elektrárny.“

Nejvyšší nasazení, naplnění osobního potenciálu a spolupráce celého týmu – to byly tři body, které si Josef odnesl z prostředí vrcholného českého byznysu.

„V badmintonu jsem chtěl stavět na podobných zásadách. Měl jsem tu možnost být v čele sportovní komise badmintonového svazu, podařilo se nám vybudovat centralizovanou přípravu v čele s národním centrem, připravili jsme prostředí pro budoucí úspěchy – medaile z olympijských her, mistrovství světa a Evropy. Bohužel jsme s naším týmem narazili na limity specifického českého prostředí, pokud to řeknu velmi mírně. Po pěti letech činnosti ve sportovní komisi jsem pochopil, že nemohu svou práci vykonávat ani zdaleka tak, jak bych chtěl, proto jsem na všechny své svazové funkce byl nucen rezignovat.“

Josef nyní trénuje především dva nadějné české reprezentanty, Dominika Kopřivu a Petru Maixnerovou. „Zajímám se o ně v první řadě jako o lidi, teprve potom je trénuji jako badmintonisty. Mým prvořadým cílem je jejich životní spokojenost a pevné zdraví. Věřím tomu, že životní vyváženost vede k dobrým výkonům. Rád bych jim pomohl k jejich naplnění jejich vizí.“

„Badminton je fyzicky nesmírně náročný sport, na vrcholové úrovni to rozhodně zdravý sport není. Tomu samozřejmě musí odpovídat trénink. Sportovci jsou v první řadě lidi, nejsou to nonstop fungující elektrárny. Snažím se proto dbát na absolutní základy – nejlepší regenerací je spánek a kvalitní strava. Tréninkové plány upravuji podle potřeb sportovců, během tréninku zjišťuji aktuální stav, na který reaguji úpravou zátěže. Postupně několik let buduji a navyšuji technickou, fyzickou a mentální základnu pro pozdější nejvyšší zatížení. Pokud se hráč necítí, nebo to doporučí lékař, omezíme zátěž, nebo netrénujeme. Na denní bázi spolupracujeme se sportovními psychology, fyzioterapeuty, maséry, se špičkovými odborníky z Centra pohybové medicíny – i tímto všem moc děkujeme za spolupráci. Fyzické a psychické zdraví je prvořadá nutnost. Zkratky neexistují!“

Veronika Baláková, sportovně-psychologický poradce, který s trenérem a jeho týmem spolupracuje, dodává: „Trénovat pouze dva svěřence v ne příliš typických podmínkách, nemusí být vždy jednoduché. Obzvláště, pokud se jedná o mladého muže a mladou dívku. Navíc, když se občas jednomu daří víc a druhému méně. A když čelíte ne vždy pozitivním reakcím z vnějšku. Josef však věnuje velkou pozornost tomu, jak na každého z nich svým chováním působí, a pokud si není jistý, řekne si o radu. Disponuje velmi důležitou trenérskou dovedností, což je sebereflexe. Zároveň si u svých svěřenců zjišťuje, co by potřebovali jinak, a ujišťuje se v tom, co jim vyhovuje.“

„Snažím se rozvíjet osobnosti, nikoliv jen trénovat sportovce. Svět je jinde, jak psal Kundera, kvality člověka se v něm neposuzují podle lesku medailí. Není rozhodující, zda se někdo kvalifikuje na olympijské hry, to z nikoho dobrého člověka neudělá. Ve sportu jsou pro mě důležitější procesní cíle, proto především pracujeme na komplexním rozvoji dovedností. Na turnajích je pro nás zásadní výkon, který můžeme ovlivnit, a nikoliv výsledek, který plně v rukou nemáme. Navíc si stále více uvědomuji, jak cenné jsou zdravé vztahy, upřímná komunikace, ochota naslouchat a pracovat na sobě směrem k naplnění karierního potenciálu – to jsou pro mě skutečně nejvyšší hodnoty.“

„Snažíme se hrát s respektem k sobě samým, soupeřům, k rozhodčím, k badmintonu jako takovému. Přirozenou součástí tréninku je vzájemný respekt ve skupině. Součástí každodenního tréninku je zlepšování detailů, nikoliv hledání zkratek. Sport, jak už jeho název napovídá, by měl být odreagováním a přinášet radost – jde v něm především o to, obstát sám před sebou, což nejde jinak než fair způsobem.“

„Tenhle bod si dovolím ještě rozšířit. Trenérova kvalifikace by měla být samozřejmý základ, navíc by měl ale každý den usilovat o zvyšování svých vědomostí a zlepšování své práce s hráči. Žijeme v úžasné době, máme k dispozici obrovské know-how, jen toho využít. Snažím se denně číst, vyhledávat inspiraci a zajímavosti nejen o badmintonu, studovat hru na nejrůznějších úrovních, rozebírat tréninky. Brát to vážně, ale nebrat se vážně – přehled, ale i nadhled. Pokud trenér zanedbává sám sebe, zanedbává své sportovce.“

„První bod interních pravidel naší tréninkové skupiny. Upřímná a otevřená komunikace je základ fungování jakéhokoliv vztahu. Nedovedu si představit, že by se mi hráči něco báli říct, nebo že bych jim něco nalhával. Umím fungovat jen v pravdě a realitě.“

„Rodiče jsou součástí talentu, tvrdím s nadsázkou. Myslím, že většina skvělých sportovců může být v první řadě vděčná svým rodičům – a podle toho s nimi trenéři musí spolupracovat. Doslova je vtáhnout do hry, domluvit se na parametrech spolupráce, rozdělit kompetence, průběžně komunikovat. V naší tréninkové skupině máme tři komunikační platformy – na Facebooku, na WhatsAppu a na Instagramu – a na dvou jsou s námi rodiče. Proaktivně, s radostí a respektem – jde přece o spokojenost našich dětí!“

Veronika Baláková, sportovně-psychologický poradce, který s trenérem a jeho týmem spolupracuje, dodává: „Josef, který je nejen právník, ale i trenér se zdravou a podporující trenérskou filozofií, která však nerezignuje na výkon, přesně ví, jaké chování v pořádku je a jaké jednoznačně ne. A není nevšímavý, pokud se mu něco nezdá, vhodným způsobem reaguje.“

Veronika Baláková, sportovně-psychologický poradce, který s trenérem a jeho týmem spolupracuje, dodává: „Největším důkazem hodnot, které člověk zastává, jsou jeho činy. Josef svým odchodem ze svazu a založením vlastní tréninkové skupiny, prokázal, jakou hodnotu pro něj bezpečné prostředí má. I přesto, že to nese s sebou řadu těžkostí. Zároveň může být pro své svěřence vzorem toho, jak trénovat s respektem ke svěřencům, pravidlům, morálce a zákonům. Potvrzuje to svou každodenní činností se svěřenci na kurtu, ale i mimo, kdy věnuje velké množství času přípravě, vyhodnocování, vstřebání a realizaci jednotlivých doporučení od zahrnutých odborníků.“