Aneta Grabmüller Soldati: Jedna z mnoha
Zvládnu to! Doběhnu si pro životní výsledek. Nikdo mi ho nesebere, už nepřijde žádný kolaps, už mi nedojdou síly. Zbývalo pár posledních metrů mistrovství světa v terénním triatlonu 2021 a já dobíhala třetí. Byl to úspěch, jakého jsem podle mnohých nikdy neměla dosáhnout. Celý příběh od projektu Bez frází si přečtěte ZDE.
Autorem příběhu je projekt Bez frází.
Natahovaly se ke mně desítky rukou a mezi nimi musela být i ta nejdůležitější.
Tátova.
Celá ulepená od španělského bahna jsem v cílové rovince nemohla na tváři vykouzlit úsměv. Rozbrečela jsem se. Všechno to na mě v tu chvíli tak dolehlo, že jsem přes slzy viděla vše kolem sebe rozmazaně.
Fanoušky, jejich ruce, cíl.
Nemohla jsem ani uvěřit.
Z posledních sil jsem jenom hledala tu správnou ruku.
Tátovu ruku, to s ním jsem si chtěla plácnout.
A pak už jsem věděla, že to zvládnu. Zvládnu to! Doběhnu si pro životní výsledek. Nikdo mi ho nesebere, už nepřijde žádný kolaps, už mi nedojdou síly. Zbývalo pár posledních metrů.
A on tam byl se mnou. Viděl závod, který jsem nikdy neměla absolvovat. Viděl mě dobíhat pro umístění, jakého jsem podle mnohých nikdy neměla dosáhnout.
Ne s mojí postavou, ne s mojí přirozenou hmotností. Rozhodně ne s radostí, s čirou radostí ze sportu samotného.
Uvěřila jsem tomu, uvěřila jsem jim. Svým trenérům, svému okolí. Brala jsem to tak, že můj příběh je normální.
Myslela jsem si, že jsem zkrátka na profesionální, vrcholový sport neměla. Nebylo mi dáno. Kdo jiný by to měl poznat než oni? Měli přeci jasno. „S tvojí postavou…“ Tolik jsem se ji snažila změnit!
Výkonnostní sport pro mě, někdejší mládežnickou naději a zasněnou holku, ve třiadvaceti letech na docela dlouhou dobu přestal existovat. Utekla jsem před ním, vytěsnila ho.
Teď jsem ale byla v cílové rovince mistrovství světa v terénním triatlonu 2021 a v hlavě se mi motaly všechny pocity dohromady. Byla jsem třetí. Už mě nikdo nedostihne, nikdo mi mou medaili nesebere.
Pak jedna z těch emocí převládla. Zadostiučinění.
Neměli pravdu.
Pletli se ve všem a já to sama sobě dokázala. Po letech bez systematické přípravy, s tátou jako největší podporou po boku a s radostí ze sportu jako takového v hlavě.
Zadostiučinění to nebylo jen kvůli mně samotné. Bylo to zadostiučinění v tom, že konečně můžu všechno říct nahlas.
Tak tedy, jednou provždy.
Není normální při tréninku na vrcholové akce nejíst, jak mi radili trenéři. Není normální nemít menstruaci, jak se mi snažili někteří doktoři namluvit. Není normální říct mladé holce v pubertě, že se zvětšila.
Všechny tyhle řeči jsem dlouho vnímala jako absolutní pravdu. Brala si je k srdci. Vždyť mi je opakovali lidé, kterým jsem věřila! Chtěla jsem jenom dokázat, že mohou věřit i oni mně! A právě tím by můj příběh nebyl vůbec výjimečný. Bohužel. Takových holek a kluků je spousta.
Na rozdíl od mnohých jsem ale dostala druhou šanci. Sama sobě jsem ji věnovala a tohle byla odměna.
V cíli jsem si celá od bahna posledních deštivých dní lehla na zem a zkusila to všechno vnímat. Mám bronz z mistrovství světa. Bez toho, abych stoupala na váhu. Díky tréninku, který musím zvládat v kombinaci s doktorandským studiem v Oslu.
Zároveň s velkou radostí ze sportování. S radostí, kterou mi na dlouhou dobu vzali. S radostí, kterou jsem znala jako dítě, když se mnou sportovali táta s mámou.
Pak jsme se s tátou objali a oba se v nejhlubším dojetí usmívali.
Přinesli mi talíř s obědem a já začala počítat.
Měla jsem v hlavě kalkulačku, která se nastartovala přesně ve chvíli, kdy oči spatřily jídlo.
Moje jídlo, jídlo mojí babičky, jídlo u vedlejšího stolu v restauraci. Jakékoliv jídlo. Neviděla jsem svíčkovou na smetaně. Viděla jsem součet kalorií, které tahle česká klasika obsahuje. Neviděla jsem banán, viděla jsem kalorie. Stejně to bylo s jablkem, vločkami, jogurtem…
Vždyť já byla schopná vynadat právě babičce, že jí přijde normální mazat si marmeládu na chleba. Sacharid na sacharid. „Babi, proč to děláš?!“ Dneska už mi to přijde bizarní a absurdní stejně jako většině lidí. Tehdy to byla naprosto vážně myšlená, pohoršená otázka.
Hodnotila jsem stravování každého, zkoumala ostatní sportovce, členy domácnosti i úplně cizí lidi. Do mého jídla naopak nemohl mluvit nikdo. Tohle téma bylo rozbuškou.
S nadšením jsem pekla různé buchty a koláče, ale nikdy je nejedla. Rozdávala, nutila jsem je ostatním, protože do mého jídelníčku nepatřily. Nepatřily do výpočtů mojí podvědomé kalkulačky.
Zpočátku jsem si musela jednotlivé hodnoty potravin zjišťovat. Postupem času se mi do hlavy zapsaly tak, že jsem nic hledat nemusela.
Kalkulačka jela na automat. Nešla vypnout, neměla žádný soucit.
Věděla jsem naprosto přesně, kolik má která potravina kalorií a taky jak dlouho je potom bude tělo odbourávat. Kolik bude muset vynaložit tréninkového úsilí, aby se dané jídlo zpracovalo a denní příjem energie byl v ideálním případě záporný.
Potřebovala jsem přeci zhubnout!
Na rodinných oslavách jsem měla své jídlo. Na soustředěních s ostatními sportovci jsem měla své jídlo. Moje hlava a její kalkulačka by mi nedovolily přesáhnout výživovou poradkyní určený denní příjem.
Absolutně scestně nastavený denní příjem.
Absolutně scestně nastavená pravidla, absolutně scestná kalkulačka a doslova scestná část mé kariéry.
Byla jsem mladá holka, která měla sen. Sen, jaký má spousta mladých holek i kluků, kteří sportují. Toužila jsem po účasti na olympijských hrách.
Stejně jako spousta dalších holek a také kluků jsem slyšela, že bych pro to měla něco udělat. Ne víc trénovat, ne více regenerovat.
Zhubnout.
Stejně jako spousta holek i kluků jsem se tím dostala do spirály zdravotních problémů, které trenéři i doktoři považovali za „normální“.
Ani rodiče nechápali, co je se mnou špatně. Viděli mou náladovost, podrážděnost, ale navzdory našemu velmi blízkému vztahu nechápali její podstatu.
„Tak si dej, neomezuj se. Nemusíš to dělat,“ nabádala mě máma.
Kéž by to bylo tak snadné. Chápala bych to jako selhání, zradu na sobě samé i okolí.
Chci svým příběhem říci, že něco takového normální není, nebylo a nikdy nebude.
Bohužel si to nemyslí všichni.
Nevidí to všichni. Generace našich rodičů, učitelek a trenérů problémy příjmu potravy prakticky neznala, a když tak až v kritických fázích anorexie či bulimie.
A proto je potřeba o tom mluvit.
Ta kalkulačka v mé hlavě jela nepřetržitě několik let a já si dlouho zmatená okolím myslela, že to tak je správné. Zdravé.
Mluvím v první osobě, ale vlastně tak trochu o jiném já. Protože jsem tu kalkulačku dokázala vypnout.
A od té doby jsem nový člověk. Veselý, šťastný a úspěšný člověk.
Pamatuji si, jak jsme odmlouvaly.
„Zase na závody? Nám se nechce…“
Víkend co víkend se naši sbalili a vyrazili jsme na nějakou sportovní akci. Po Česku, po Evropě a nakonec i po světě. Nepamatuji si, že by vynechali příležitost jet běhat, lyžovat, absolvovat triatlon. Program na pátek odpoledne, sobotu, neděli býval jasně daný.
A my se ségrou jsme to v dětství občas těžce nesly. Většinou jsme se těšily, ale čas od času projevily vzdor.
Máma třeba nebyla u mého zápisu do školy a mě to tehdy mrzelo. Připomínala jsem jí to pořád dokola, chtěla víc pozornosti.
Dneska mi je líto, že jsem to mamce vyčítala. Vím, že to bylo nejkrásnější dětství, jaké jsme mohly mít. Přesně takové bych tak ráda jednou dopřála i svým dětem.
Máma s tátou sport milují. Přes týden si splnili svoje pracovní povinnosti a o víkendu se odměnili tím, že mohli dělat, co jim bylo nejmilejší. Závodit.
Jejich vášeň mě ovlivnila v mnoha ohledech. Nejen v tom, že si také s láskou připínám startovní číslo. Cestování a čas se zahraničními závodníky, kteří nás jako děti milovali, mi otevřely svět. Setřely se pro mě hranice České republiky, zbavila jsem se ostychu bavit se s cizinci.
Jsem za to obrovsky vděčná. I tohle je pro mě sport, prostředek k propojení lidí a sdílení radosti. Vždyť o té by měl být! Nebo alespoň pro mě takový byl – a teď už znovu je.
Ačkoliv rodiče rozhodně svoje sportovní ambice měli, na nás děti je nepřenášeli. Ne v tom stylu, že by z nás chtěli vychovat olympijské šampiony. Možná právě proto, že sami sobě nic kompenzovat nemuseli, byli úspěšní.
Triatlon je poměrně mladý sport a myslím, že jméno naší rodiny v něm minimálně v Česku zná především díky mamce každý. A ještě víc to platí o triatlonu zimním.
Jde o kombinaci běhu, běhu na lyžích a cyklistiky. Není to sport sledovaný miliony diváků, a možná právě proto má perfektní atmosféru. Nebylo mistrovství, kde by Grabmüllerová chyběla ve výsledkové listině.
Táta postupně elitní triatlon opustil, hodně pracoval a našel si jinou zálibu. Hory. Jednoho dne si vytyčil cíl, že vystoupá na nejvyšší bod všech sedmi světových kontinentů.
Dokázal to.
Pro nás jako děti bylo sportování zkrátka přirozené. Chodila jsem plavat do prachatického bazénu se stejným nadšením jako ségra na tréninky běžkařského klubu. Zároveň mě máma stejnou měrou podporovala v hraní na kytaru a tvorbě v keramickém kroužku.
Vidím se ve svých rodičích čím dál víc. Vím, že jsem ambiciózní v životě i ve sportu, stejně jako byli a jsou oni. Zároveň vím, že neplním ambice jejich ale své vlastní. Chci být úspěšná a oni mi k tomu vždy pomáhali.
Nechali mě jít vlastní cestou ve sportu, ve studiu i v životě. Vždycky mě podpořili.
Jak ráda se domů na Šumavu vracím!
Myslím, že i tohle byl důvod, proč mi našli mého prvního trenéra. Nechtěli si náš vztah pokazit. Do patnácti let moje sportovní i nesportovní aktivity korigovala mamka a já většinu výsledků stejně uhrála na svůj talent.
V triatlonu jsem mezi dětmi u nás moc neměla konkurenci.
Pokud jsem se měla posunout, musel někdo dát mému sportování opravdový řád. Končila jsem základní školu a s ní končila i moje bezstarostnost, sportovní radost, což jsem ovšem nemohla vědět.
Nikdy jsem nebyla vysloveně nemocná.
Neměla jsem bulimii nebo anorexii. Ostatně i psycholožka mě poslala ze své ordinace domů s tím, že můj problém není klinický.
Byla jsem prostě jenom nepoučená a následkem toho zmatená, nešťastná. A postupem času víc a víc zoufalá. Zničená z toho, že všechno dělám zdánlivě správně, a ono to nefunguje. Spíše naopak.
Myslím, že každý zná spouštěč svých problémů. Konkrétní moment, konkrétní slova, kdy to všechno začalo. Moc dobře si pamatuju na ten svůj.
Byl to dialog s tátou, který mi tlumočil slova zmíněného nového trenéra. Nejhorší možná kombinace.
„Prý jsi se zvětšila,“ začal táta.
„Jasně, vyrostla jsem přes zimu asi o šest centimetrů!“ usmála jsem se s dobrým pocitem po prvním závodě jarní sezony. Vyhrála jsem ho.
„Nemyslel do výšky. Myslel do šířky,“ zazněla věta, která je tím mým konkrétním momentem.
Jsem tlustá? Jsem tlustá na triatlon? Nebudu dobrá, nebudu vyhrávat?
Najednou se objevilo tolik otázek, které mi dělaly společnost řadu dalších let. Od téhle chvíle se stalo jídlo mým středobodem zájmu.
Táta si tehdy neuvědomoval, co říká. Neuvědomoval si to asi ani ten trenér, a právě proto o tom mluvím. Nebyli jediní, od koho jsem podobná slova v průběhu kariéry slyšela, a já naopak zdaleka nebyla jediná, kdo je slyšel.
Hmotnost byla prvním tématem každého soustředění, každého společného jídla s ostatními závodníky.
Bylo mi šestnáct let.
Nebyla jsem tlustá. Stávala se ze mě žena. Byla jsem ve své věkové kategorii v Česku jasně nejlepší, měla jsem za sebou úspěšnou premiéru v Evropském poháru, kde jsem jako starší žákyně byla pátá mezi juniorkami.
Měla jsem onoho nového trenéra a stala jsem se součástí systému. Najednou to nebyly moje sportovní ambice a moje zábava. Spadla jsem do tabulek, měla jsem se napasovat do všech možných kritérií, která ze mě měla udělat budoucí olympioničku.
V patnácti jsem podepisovala smlouvy se Sportovním centrem mládeže, Vysokoškolským sportovním centrem, reprezentací, stala jsem se členkou tehdy prestižního týmu Kateřiny Neumannové, který sdružoval mladé naděje. Absolvovala jsem stále dokola fyzické testy, zdravotní testy.
Jezdila jsem na soustředění se staršími, byla jsem přeci budoucí hvězdou. Nikomu nevadilo, že mě jako tu malou šoupli na samotku a nechali přihlížet alkoholovým večírkům ostatních účastníků reprezentační akce.
Ztrácela jsem jeden ideál za druhým.
A abych vyhověla obecným představám, měla jsem také zhubnout.
Nikdo mi neřekl, jak to mám udělat.
Šla jsem na to po svém. Jedla jsem polovinu toho co do té doby. Ve školní jídelně vimperského sportovního gymnázia jsem si vzala oběd, ve středu talíře udělala čáru a polovinu odnesla s tácem zpět.
Najednou jsem pochybovala o všem, co se jídla týče. Copak není moje obvyklá ovesná kaše k večeři na intru dost zdravá? Asi ne. Vzala jsem si místo ní půl rajčete a maximálně kousek sýra.
Neměla jsem ani tušení, co je dieta. Vůbec jsem nevěděla, jak si stravu nastavit. Přesto jsem tímhle stylem něco zhubla. A stala se neskutečně nešťastnou. Přestala jsem mluvit, na nic neměla náladu. Roky mé chování ovlivňovalo jídlo. Hlad.
Můj život se začal točit jenom kolem mé váhy, váhy, kterou jsem si nevysnila já, ale určili mi jiní. Změnilo to mou postavu i povahu.
Pokud tělo nedostává dostatek živin, postupně vypne některé své funkce.
U žen to znamená třeba to, že přestanou menstruovat.
Neměla jsem menstruaci sedm let, která jsem strávila v mládežnické reprezentaci. Pro mě osobně to byl velký alarm. Věděla jsem moc dobře, že to je špatně. Budu moct mít děti? Co to znamená? Všichni kolem mě se ale tvářili, že to je v pořádku.
Doktor mi doslova řekl: „Vy jste vytrvalostní sportovkyně? Tak to se není čemu divit…“ Gynekologů jsem vystřídala několik, všichni sdíleli výše popsaný názor. Je to normální. Zopakuji to tady znovu. Není to normální.
Nevěděla jsem tehdy nic o tom, že to souvisí s příjmem potravy. Zkrátka jsem neměla dost energie. A souvisely s ním i všechny další potíže, které mě potkávaly častěji, než je běžné. Nemoci, zranění, únavové zlomeniny.
Ubližovala jsem si a moje vlastní tělo mi začalo dávat čím dál silnější signály, že to je špatně a nebude to snášet. Nedodávala jsem mu dostatek energie na jeho fungování. Je to vlastně naprosto jednoduché.
Zpětně vím, že to byla příčina mých zdravotních problémů, které vždy přišly před velkou akcí. Logicky ve chvílích, kdy tělo dostalo v přípravě nejvíce zabrat.
Zranění a nemoci mi sebraly boj o účast na olympiádě mládeže, nemohla jsem kvůli nim na akademické mistrovství světa do Brazílie a tím pádem nezískávala žádné body do olympijské kvalifikace.
Moje hlava byla ochotná jít za hranu extrému. Absolvovat šest hodin tréninku denně a prakticky nejíst. Tělesná schránka tohle podstupovat čím dál častěji odmítala, a já byla čím dál častěji zraněná a tím pádem pro trenéry i systém znovu ta špatná.
Nepoužitelná.
V jednu chvíli nějaké testy odhalily, že mám problém, jenže ani tehdy se nenašlo žádné řešení.
Právě díky členství v týmu Kateřiny Neumannové jsem se dostala alespoň k výživovému specialistovi Petru Havlíčkovi, který mě vyslechl a hned poslal k psycholožce. Od ní jsem se dozvěděla, že nejsem psychicky nemocná, a šla zpátky k Petrovi.
Vím, že mi na odchod řekl důležitou větu: „Ty nikdy nebudeš mít postavu, jakou mají současné elitní triatlonistky.“
Byla to velká pravda.
Bohužel tahle informace nikdy nedošla k mým trenérům, kteří by ji stejně neakceptovali. Tehdy na startovní čáře olympijských her stály jedna jako druhá, vysoké a štíhlé dámy. K tomuto ideálu jsem měla směřovat i já.
Dneska je to už naštěstí jinak, v cíli i na předních příčkách vidíte závodnice s rozdílnou stavbou těla. V některých částech světa pochopili, že somatotyp se nedá změnit. Dají se využít jeho silné stránky.
Mně tehdy ale nezbývalo než pokračovat ve svém obsesivním boji proti jídlu, v boji za štíhlost. Šíleném boji, do kterého mě poslali jiní a který jsem nemohla vyhrát. V boji, kterým jsem si jen a jen více ubližovala.
Celý den jsem třeba prakticky držela půst, abych si odpoledne mohla zajít do kavárny. Na kávu s mlékem.
Musela jsem si ji zasloužit.
Tím, že nebudu konzumovat nic jiného. Tím, že spálím kalorie v tréninku.
Zrada nastala ve chvíli, kdy mi k té kávě položili jako pozornost podniku malou kostičku čokolády. S tou jsem nepočítala. Na tu moje vnitřní kalkulačka neměla prostor. Proč mi to dělají, proč mě trápí?
Jak moc celé české sportovní prostředí problematiku nechápe, ukazovaly i vskutku bizarní situace. Trenér, který mě měřil pohledem a nebál se mi přes tátu vzkázat, že jsem se zvětšila, mi na soustředění smažil palačinky a divil se, že je odmítám.
Tohle všechno je pořád ještě příběh, který není ničím výjimečný. Kdybych nevěděla, že jinde to může vypadat i jinak, nedivila bych se mu. Nevyprávěla bych ho.
RED – S.
Relativní energetický deficit ve sportu.
Dříve se pro prakticky totožný problém užíval termín ženská sportovní triáda. Dneska už víme, že zdaleka není jenom ženská, že se poruchy příjmu potravy a příjmu dostatečného množství energie týkají i mužů.
Ve stručnosti jde o to, že organismu dáváte méně, než vydává. Ano, je to princip diety, princip hubnutí. Nefunguje to. Minimálně ne ve spojení s vrcholovým sportem. Jsem toho živoucím důkazem.
Příznaky se u mě vystřídaly snad všechny. Řekla jsem vám, že jsem neměla menstruaci. Ze závodů mě vyřadila i únavová zlomenina, která je důsledkem nedostatečnému přísunu minerálů do kostí. Dále to byla chudokrevnost, poruchy štítné žlázy…
Byla jsem mladá holka, sportovkyně. Smutné je, že zdravého na tom nebylo nic.
Nikdo mi neřekl, že bych mohla být během dospívání svá. Nenapadlo je, že moje postava se sama zformuje a až v dospělosti se ukáže můj skutečný potenciál, který se naznačil v dětství. Všichni ze mě chtěli mít ideál ve chvíli, kdy mě měli na starosti.
Nedívali se do budoucnosti, žili jen současností.
Dneska vidím na startovních listinách a stupních vítězů olympijských her závodníky, kteří v juniorech na světových šampionátech ani nebyli, nebo se umisťovali třeba na konci startovního pole.
Dostali čas dospět, proto jsou teď úspěšní. V Česku tohle neumíme. Všechno chceme hned.
Po rozchodu s trenérem, kterému mě předali rodiče, jsem se chvíli připravovala sama a následně si vyhlédla trenérku, jež mi byla i jistým vzorem. Účastnice olympijských her, úspěšná reprezentantka. Zkusila jsem ji oslovit, přemlouvala ji, aby mě vzala.
Nechtěla, ale nakonec svolila. S jasně definovanou podmínkou.
„Zhubneš šest kilo.“
Znovu mi naběhla otázka: „Jak?“ Znovu jsem byla zoufalá. Vždyť já se snažila hubnout neustále, což samozřejmě mělo za následek různé váhové výkyvy. Nevěděla jsem, kde ještě ubrat, a rozhodla se vyhledat ještě jednou rádoby odbornou pomoc.
Nutriční specialistku.
Přišla mi úplně boží. Napsala mi jídelníček na 6900 kilojoulů denně, za pár měsíců jsem měla osm kilogramů dole!
Potkala jsem na chodbě FTVS svého bývalého trenéra a ten mi s úsměvem povídá: „Konečně vypadáš jako triatlonistka!“
Okolí bylo spokojené, já také. Zároveň jsem ovšem byla šílená. Vím to teď, kdy se na tu dobu dokážu podívat optikou zdravého člověka. Šťastného člověka, který se snaží jíst zdravě, ale především úplně normálně.
Tehdy jsem se zlepšila v běhu a všichni to přisuzovali mé nižší hmotnosti. Nikdo neviděl, že při tréninkových dávkách, jaké jsem absolvovala, jsem se zlepšovala vlastně velmi málo. Všechny tehdejší časy jsem už překonala.
Po několikaleté pauze bez sportu. Bez výčitek z jídla.
Tehdy nikdo neviděl a nikdo si nepřipouštěl, že jsem se právě přihnala do cílové rovinky své kariéry. Byl to marný finiš mého těla, který nemohl nic změnit na blížící se porážce. Smutném konci bez splněného snu.
Oněch 6900 kilojoulů by moje tělo potřebovalo na běžné fungování bez sportu, jenže já mu k tomu naložila oněch pět až šest tréninkových hodin denně.
Nejprve jsem si zranila kotník.
Neudržela jsem se a svačila arašídové máslo. Jak jsem si to mohla dovolit? Výčitky mě hnaly na atletický ovál, kde jsem polykala čtyřstovku za čtyřstovkou.
Dokud jsem si nestoupla na mantinel ohraničující dráhu, nezkroutila se mi noha a já nedostala další znamení.
To finální přišlo o něco málo později. Bolest paty jsem před každým tréninkem umlčela porcí tlumících léků diclofenac.
Jakmile mi došly, nebyla jsem schopna uběhnout dvacet metrů.
Únavová zlomenina, výrůstky na patě. Sbohem akademické mistrovství, sbohem sportování.
S nohou v dlaze jsem se mohla vydat tak maximálně na procházku do parku, a ačkoliv jsem se snažila držet své jídelní návyky, tělo se rozhodlo přejít do útoku. Za rok jsem přibrala asi patnáct kilogramů.
Tehdy jsem se rozhodla. Musím změnit svůj život. Utéct.
Přála bych si říct, že za všechno může jenom nevědomost.
Není to ale pravda.
Dřív jsem všechno vyčítala sama sobě. Nejprve to, že nedokážu zhubnout a váhu si udržet. Později to, že jsem se sama k sobě chovala takhle destruktivně.
Není to tak. Věřím, že trenéři a lékaři mají poznat, jestli jsou mladí sportovci zdraví a schopní závodit. Oni jsou dospělí, oni nás mají na starost. Náš systém výchovy sportovců tak ale nastavený nebyl.
S odpadlíky se počítalo.
Moje trenérka s doktorandským vzděláním z FTVS přednášela o tom, že nepravidelnost či ztráta menstruace jsou vážným varováním.
Věděla, že je to můj případ.
Neudělala nic.
Když se zpětně podívám na svoje krevní testy a zdravotní záznamy, vím, že další varování z nich téměř křičela.
Vždycky se to zřejmě přešlo s tím, že pro dosažení úspěchu je potřeba něco obětovat.
Nejhorší je, že ten úspěch a ambice už často nejsou závodníků samotných, ale jejich okolí. Ani v reprezentaci jsme nebyly tým. Byly jsem konkurentky. K tomu nás vedli, tak to tak fungovalo. Nepodporovaly jsme se, nebyly jsme kamarádky. Udělali z nás sokyně.
Na tři holky měla reprezentace dvě nominační místa na světové akce.
I k tomu se váže jeden incident, který atmosféru v naší partě vystihuje.
Není nic neobvyklého, že na soustředění si každý prožije slabší chvilku, den. Na mě to vyšlo při cyklistickém tréninku na Kanárech. Obvykle se ale v takovém případě na parťáka počká, než se dá dohromady a může pokračovat.
Tehdy se holky otočily, šláply do pedálů a ujely mi. Na tři z nás byla jen dvě místa, tak si je asi chtěly vzít. Zůstala jsem uprostřed ostrova, sama, psychicky úplně zdeptaná.
Tehdy jsem si uvědomila, že tohle nechci. Tohle není to, co jsem viděla u rodičů. Radost ze setkání závodníků, radost z výsledků vlastních a nakonec i těch soupeřových, na kterých třeba máte svou zásluhu. Právě tím, že s ním absolvujete tréninky, pomůžete mu v nich.
Na následující soustředění už jsem s Češkami neodjela. Napsala jsem na twitter, jestli bych se nemohla připojit k nějakému zahraničnímu týmu. Odpověděli Estonci.
Napsala jsem to pozdě, bohužel tehdy už se rozjelo období „diklofenáků“ a moje zdraví bylo příliš podlomené. Udělat to o pár let dříve, možná byl tenhle příběh úplně jiný…
I přesto si pamatuji, že jsem se během tréninku s jejich partou, absolutně fyzicky vyčerpaná, musela smát a křičet radostí: „Tohle je taková zábava!
Všichni se podporovali, dávali si najevo úctu i obdiv k dobře zvládnuté tréninkové dávce. Nadchlo mě to, znovu se objevila euforie ze závodění.
Skončila onou únavovkou. Ulevilo se mi, svým způsobem. Nemusela jsem nikomu nic dokazovat, byla jsem zraněná!
A tím pro český systém výchovy sportovců nepotřebná, velmi rychle mě vyřadili ze všech podpůrných programů, reprezentace, trenérka mi přestala psát přípravu. Bavily jsme se ještě chvíli dál, ale svěřenkyní už jsem pro ni nebyla, jakkoliv mi to nikdy do očí neřekla.
Byla jsem svým způsobem volná, zároveň ovšem neskutečně ztrhaná.
Koukala jsem na holky jako na zjevení.
Seděly jsme v kuchyňce našeho ubytování a ony si vařily večeři.
Večeři. Vařily. Teplé jídlo!
Do Norska jsem poprvé vycestovala v rámci studijního programu Erasmus během bakalářského studia a strávila tam půl roku. Prvního půl roku v normálním světě, obklopená normálními lidmi. Bylo nás šest holek na apartmánu a byla to neskutečná pohoda.
Večeřely teplé jídlo. Nepřišlo jim na tom nic divného. Nesportovaly, necvičily, a přesto z toho neměly žádné výčitky. Můžu s klidem říct, že mě naučily žít.
Dokonce se mi v jejich společnosti vrátila chuť sportovat. Každé ráno před školou jsem šla do bazénu a plavala, užívala si tamní tréninky. Bez tlaku, s vlídností. Nikomu jsem neříkala o své minulosti, plavala jsem si jen sama pro sebe.
Pamatuji si, že bazén měl prosklenou střechu a já skrze ni koukala z hladiny do nebe. Nevynechala jsem jediný den, ani žádný večírek mě nezastavil. Byl jsem šťastná rozhodně i proto, že jsem jedla.
Zkusila jsem pak nabitá touhle zkušeností svou kariéru ještě oživit. Jenže všechno se mi vrátilo, netěšilo mě to. Ve svých třiadvaceti letech jsem v roce 2016 triatlon opustila. Vytěsnila jsem ho z hlavy, zanevřela na něj.
Moje snahy se upnuly ke studiu a práci a také k novému velkému snu. K návratu do Norska, k životu v zemi, kde jsem znovu našla lásku k životu svému vlastnímu.
Není to tak, že by to byla země absolutně ideální, a nechci to tvrdit. Říkám jenom to, že já se v ní cítím dobře. I jako přistěhovalec z východní Evropy, což zkrátka čas od času pocítím.
Norové jsou nám vlastně dost podobní. Víc, než by si oni dokázali připustit, a víc, než my bychom se odvážili si představit.
I oni jsou kupříkladu vášniví amatérští sportovci, i oni milují chataření.
S tím, že k tomu sportu přistupují trochu jinak.
Už u dětí se snaží trenéři budovat vlastní zodpovědnost za trénink. Nechtějí jim diktovat, kolik čeho mají dělat. Chtějí je vést, aby se naučily co nejdříve trénovat samostatně. Aby poznaly své tělo, své limity. U patnáctiletých už pak mohou být daleko více konzultanty než trenéry v tom českém slova smyslu.
I tímhle způsobem dokáží vychovat špičkové sportovce, ale zároveň sport jako takový nikomu neznechutí.
Nesetkala jsem se tam s tím, že by v rámci jedné skupiny byla nevraživost. Do závodu jde každý sám za sebe, ale v tréninku se všichni snaží vzájemně podpořit. Začínala jsem chápat, že to všechno nebyla moje chyba.
Běhám ve studentském klubu, kde se nás sejde na trénink třeba padesát. Jsou tam borci, kteří dají desítku za třicet minut, i ti, kteří ji mají za padesát. Nikdo nemá osobní přístup, a přitom jsem nepoznala místo, kde by na mně někdy někomu záleželo víc.
Na magisterské studium mě do norského Molde skutečně přijali, pokračovala jsem na doktorandské do Osla a byla jsem absolutně spokojená. Neřešila jsem své kilogramy, kalkulačka v hlavě si uvědomila svou zbytečnost a umlkla.
Víte, jak jsem na začátku zmínila zimní triatlon?
Jednoho dne v roce 2019 nám máma oznámila, že končí se závoděním v elitě. Ne že by na tom bylo něco nepochopitelného, ale přesto to byl trochu šok.
To jako nebude dovolená – soustředění?
A to jako nepojedeš ani na mistrovství světa v zimním triatlonu?
Najednou mi to bylo líto. Všechny jistoty se zhroutily. Na téhle akci jsme opravdu jako rodina nikdy nechyběli a já vycítila, že bych měla převzít štafetu.
Nebylo to tak, že bych v té době vůbec nesportovala, ale netrénovala jsem. Jezdila jsem se projet na kole, na běžkách, s přítelem podnikáme hodně turistických výletů.
I to mi stačilo, abych jméno Grabmüllerová do výsledkové listiny zimního šampionátu triatlonistů zapsala s docela slušným výsledkem. A s velkou radostí.
Těsně předtím jsem si stoupla na váhu.
Po letech, byl to momentální nápad. Našla jsem ji v hotelové koupelně a chtěla vyhecovat přítele.
Stoupl si na ni a měl 64 kilogramů.
Zhrozila jsem se. „Nejdu, budu mít víc.“
Řekl, že by to nebylo fér. Se strachem jsem se postavila na přístroj, kterého jsem se tolik bála. Na displeji se ukázala číslovka 60.
Měla jsem o deset kilogramů méně než při posledním vážení. Byla jsem v šoku. Zhubla jsem deset kilo bez toho, že bych se snažila.
Tělo se srovnalo. Přirozeně. Bez mých drastických zásahů si našlo svou rovnováhu.
Od té doby jsem se zase nevážila. Nepotřebuji to. K ničemu.
Začala jsem se připravovat cílevědoměji, ale stále ve společnosti spíše amatérských sportovců, kteří se prostě chtějí po práci hýbat.
I pro mě je to hlavní motivace. Ve čtyři hodiny odpoledne vypnout počítač a odměnit se pohybem.
Stačilo to na to, abych vyhrála závod Českého poháru. Stačilo to na to, abych si stoupla na stupně vítězů na mistrovství světa.
Bez diety, bez vážení se.
Nikdy se své minulosti nezbavím.
Dlouho jsem si nechtěla připustit, že zase závodím.
Dlouho jsem nechtěla začít o sobě znovu mluvit jako o triatlonistce.
Pořád se bojím. Mám strach, že se mi všechno vrátí. Nechci, aby se ze sportování pro radost zase stal tlak a kontinuální trápení.
Musím si připomínat, jak jsem se do současné formy dostala. Přirozeně, s radostí. Nepotřebuji osobního trenéra, nebudu si snižovat úvazek v práci, abych mohla více trénovat. Napadlo mě to udělat. Zavrhla jsem to.
Byla by to cesta zpět do chmurů, stresu.
Už nikdy nechci být kvůli sportu nešťastná. Vím, že přijde zklamání z výsledku, stejně jako jindy přijde radost.
Nesmí to ale sklouznout k trápení se nad sebou samou. Nad nedokonalostí, která není nedokonalostí. Vždyť já si připadala tlustá se sedmdesáti kilogramy stejně jako s padesáti. Nikdy jsem se nemohla dobrat ideálu.
Byla jsem blázen.
Když jsem o RED-S začala mluvit a svou zkušenost nastínila na svých sociálních sítích, dostala jsem desítky osobních zpráv od lidí, kteří mají podobné zážitky.
Kéž by můj příběh pomohl říct, že to není normální. Gabriela Koukalová není jiná, ani Marcela Joglová bohužel není jediná.
I já jsem byla jedna z mnoha.
Tak tedy ještě jednou.
Není normální nejíst. Není normální říct holce nebo klukovi, že jsou tlustí a musí zhubnout, a nenabídnout řešení a pomoc.
Únavové zlomeniny srostou, rány na duši se zahojí. Bohužel hrozí i trvalé následky a u žen je to jeden podstatný. Mohou přijít o šanci mít děti.
Mě zachránil až útěk. A ti nejbližší, kteří mě v mých rozhodnutích podpořili.
Právě proto jsem hledala tátovu ruku v cílové rovince světového šampionátu, i proto jsme pak dlouho zůstali v objetí.