Monika Vlčková: Bez cukru
Jsi tlustá. Jsi líná. Jsi neschopná. Jsi hloupá. Z úst trenérek jsem tahle slova slýchala téměř každý den a brala je jako běžnou součást drilu. Stejně se přeci chovaly i k ostatním holkám, bez rozdílu věku a výkonnosti. Sice jsem roky byla nejlepší česká moderní gymnastka, ale místo jako zdravá sebevědomá sportovkyně jsem se chovala jako zakřiknutá chudinka. Celý příběh od projektu Bez frází si přečtěte ZDE.
Autorem příběhu je projekt Bez frází.
Nikdo se netvářil, že se děje něco divného, každý přijal, že to tak asi má být. Navíc se říkalo, že v Rusku a dalších východních státech, které vládnou moderní gymnastice, je všechno ještě stokrát horší.
Dnes, dva roky po ukončení kariéry, to vůbec nechápu. Sice jsem byla nejlepší česká závodnice za posledních pár let, ale místo jako zdravá sebevědomá sportovkyně jsem se chovala jako zakřiknutá chudinka.
Do důchodu jsem šla ve čtyřiadvaceti. S pěti tituly mistryně republiky, s třináctým místem z univerziády a sedmnáctým místem z mistrovství Evropy. S podlomeným zdravím i psychikou.
Nikdy jsem neměla pocit, že jsem dobrá, nebo dokonce úspěšná.
Jezdila jsem především na mezinárodní závody, kde výsledky nepřicházely. Na první pohled kvůli zbytečným chybám, ve skutečnosti vinou velkých stresů a zranění z dlouhodobého přetížení. Pořád jsem si říkala, že svému realizačnímu týmu dělám špatné jméno, a hledala problém v sobě. Až s odstupem jsem zjistila, že vše mohlo být i jinak. Že osoby v mém nejbližším okolí, o nichž jsem si myslela, že mi pomáhají, byly ve skutečnosti mými největšími soupeři.
Chci o tom mluvit. Ne proto, abych se někomu veřejně mstila. Přes veškeré trápení vděčím lidem, kvůli nimž jsem řešila hodně komplexů, skoro za všechno, co umím. Musím to ale udělat, protože si často vybavím sebe samu jako šťastnou šestiletou holku, která poprvé vstoupila do tělocvičny. Nejdřív v rámci takzvaného kombinovaného programu, cvičení pro zábavu, což mě chytlo natolik, že jsem se v devíti stala členkou závodního klubu SK GITY MS Brno.
Díky zážitkům z té doby mám sport, který mi nakonec v mnohém ublížil, pořád ráda.
Vzpomínám si na krásný výrazný kostým. Na neuvěřitelné cviky a triky se švihadlem, s míčem, s kužely, s obručí a se stuhou, které na mě v kombinaci s hudbou působily jako kouzlo. Vše jsem vnímala jako úžasnou směs elegance, estetiky a ženskosti. Byla jsem do toho úplně zažraná, převládalo nadšení, pořád jsem se smála. Když se mi něco povedlo, když jsem se zlepšovala, když mi kamarádky zatleskaly, když mě trenérky pochválily.
Každý den jsem si připadala jako umělkyně s náčiním, která má představení v divadle.
Už přesně nevím, kdy se z téhle pozitivní bytosti stalo utrápené stvoření, které s nejistotou očekává každý nový den. Už když mě trenérky přijímaly do klubu, řekly mé mámě, že musím zhubnout. Ta to jako bývalá tanečnice brala tak, že se mé tvary upraví tréninkem, ale ukázalo se, že to byl začátek extrémního přístupu.
Trenér, nebo spíš trenérka – protože jde až na výjimky o ryze ženskou záležitost – je v moderní gymnastice něco jako Bůh. Tak je to nastavené. Ať se stalo cokoliv, byla jsem zvyklá poděkovat. Za lekci, za připomínky, za nadávky a urážky. Vím, že ve fotbale a v hokeji je to naopak, vedení často nemá autoritu a pořád se mění, ale u nás je lidí s potřebnou úrovní vzdělání málo. Navíc spolu téměř nekomunikují, od ostatních očekávají jen to nejhorší, takže se zavírají ve svých klubech, kde mají absolutní moc.
Tohle prostředí vám nedá šanci dospět, proto neumíte prosadit svůj názor, natož říct „ne“. Zpětně si uvědomuju, že jsem žila ve strachu a pod neustálým nátlakem očekávala to nejhorší.
S láskou vzpomínám jen na paní Mikulicovou, moji druhou babičku a dámu na úrovni, která chodila na halu i v devadesáti letech. Vždy perfektně připravená, slušná, spravedlivá, navíc nás nikdy neponižovala.
Většinu kariéry mě měla na starost reprezentační trenérka. Nebyla v jádru zlá, bohužel zažila tolik zklamání a podrazů, že se postupně ztratila ve zvráceném systému. Měla jsem ji moc ráda a sama před sebou si dlouho ospravedlňovala její chování, když mi nadávala za to, jak vypadám, nebo za to, že nemám výsledky podle představ. Věděla jsem, že se bojí lidí z vedení, kde vše ze zákulisí řídila a pořád řídí jedna hodně zákeřná a všehoschopná dáma.
V tomhle módu jsem vydržela dlouho, patnáct let. Šlo to jen díky tomu, že jsem se postupem času osmělila a nenechala si líbit úplně všechno. Někdy to byl z mé strany čistý vzdor a naschvály.
Jakmile jsem uslyšela, že něco nezvládnu, protože „jsem úplně blbá“, „mám prdel až v Ostravě“ nebo „jsem vyžraná a neodlepím se s těžkým zadkem od země“, nedělala jsem prvek naplno, ale jen ho naznačovala. V dospívání jsem byla na tyhle věci citlivá a kvůli tomu se o mně říkalo, že nemám morálku a nedávám sportu vše.
Jdu ven s tím, co jsem prožila, protože věřím, že se tím v české moderní gymnastice věci změní k lepšímu. A pokud ne, třeba to aspoň pomůže někomu, kdo se ocitne v podobné situaci a bude si myslet, že není úniku.
Někdy nás trenérky vážily čtyřikrát denně.
Ráno, po dopoledním tréninku, před odpoledním tréninkem a nakonec i po něm. Mezi obědem a další fází jsme mohly přibrat maximálně tři sta gramů. Stačilo se jen napít a člověk byl přes limit. Často jsem kvůli tomu musela běhat trestná kolečka.
Tou dobou bylo v reprezentační skupině dvanáct holek. Každá si prošla krizí. Všechny jsme nárazově hladověly a pak se zase přejídaly, pár případů skončilo s anorexií a bulimií. I já si několikrát strčila hned po jídle prsty do krku, ale zvracet mi nikdy moc nešlo. Proto jsem si mnohem častěji dávala projímadla, abych měla pocit, že ze sebe dostanu všechno co nejrychleji ven.
Byly jsme posedlé a řešily nesmysly. Vzájemně jsme se ujišťovaly, že nejsme tlusté, a našly si univerzální měřítko. Pokud jsme si oběma rukama objaly stehno, bylo to v klidu. Kontrolovaly jsme se každý den, podporovaly se, ale holky přesto postupně odpadávaly.
Některé byly šikovnější než já, ale od další práce je odradilo přetížení i fakt, že přípravě scházel dlouhodobý koncept. Volno bylo jen na Vánoce, na Silvestra a jeden týden v létě, jinak se furt dřelo. Abych mohla trénovat dvoufázově, měla jsem už od základní školy individuální studijní plán. Na gymnáziu jsem si musela rozložit třetí i čtvrtý ročník, aby šlo všechno skloubit. Ostatní tohle krizové období spojené s poruchami příjmu potravy nezvládly, takže jsem nakonec po maturitě zůstala sama.
Trenérky nám nikdy ohledně výživy neradily, zato se někdy při nástupu ptaly, co jsme ten den snědly. Musely jsme vše nahlas odříkat, a pokud se jim něco nelíbilo, daly nám to důrazně najevo.
Bály jsme se před nimi jíst. Cestou na závody jsme si schovávaly zásoby do oblečení, aby nic nenašly. Pokud jsme chtěly něco energetického, nikdy to nemohlo být v sáčku nebo alobalu, prostě v ničem, co šustí. Balily jsme každou porci zvlášť do kapesníku, aby neslyšely, že něco rozbalujeme.
Tělesná hmotnost se řešila od rána do večera. Byla dokonce jedním z faktorů, podle kterých nám klub dával finanční příspěvky, a já s tím hodně bojovala. Jsem milovnice jídla, mamka navíc doma dbala na to, aby ze mě nebyla anorektička, takže jsem nesplňovala ideál. Měřím 177 centimetrů a v moderní gymnastice se traduje, že správná váha je výška minus 124. Měla jsem mít třiapadesát kilo, ale to jsem zvládla jen v šestnácti, pak jsem za tři měsíce skokově přibrala deset kilo. Vývoj v mém těle nabral rychlý spád a já každý den slýchala, že jsem vyžrané prase.
Trenérky se do mě pouštěly natvrdo. Nebyla to jen neustálá kritika ze sportovního hlediska, ale přecházelo to do osobní roviny. Říkaly, že už nejsem pěkná ani jako normální holka. Doteď si vybavím několik probrečených nocí, když mi řekly, že vypadám jako Herkules.
Zachránilo mě, že jsem měla výsledky. Proto nakonec přijaly, že vážím přes šedesát kilo.
Jsem přesvědčená, že tahle věc později vedla k mým častým únavovým zlomeninám. Kdo nejí, nemá energii, tělo nepracuje, jak má, dřív nebo později ho to dožene. Proto mě napadlo shánět po vlastní ose odborné informace a šla jsem studovat regeneraci a výživu. Zaprvé kvůli lepší výkonnosti, zadruhé kvůli tomu, abych mohla oponovat, když mi kdokoliv začal nadávat za to, co jím.
Byla jsem rozpolcená, chtěla stokrát skončit a zároveň měla ráda to, co dělám.
Někdy se říká, že ve sportu je efektivní metoda cukru a biče. Bohužel to nemůžu potvrdit, protože jsem zažila především bič, bez cukru. Vypadá to strašidelně a nechci, aby to lidi od našeho sportu odradilo, ale urážky a ponižování bohužel byly standard. V dnešní době, kdy se řeší detaily nejen v tréninku, ale i v psychologii, výživě a regeneraci, to musí vypadat absurdně.
Jakmile mě něco bolelo, slyšela jsem, že simuluju. Nezájem. Z malých nedoléčených zranění se tak postupně začala stávat velká.
S vyhozeným kolenem jsem odjela na mistrovství světa a dala si na to jen ortézu. Zánět v zápěstí se utlumil jednou injekcí a překonáváním bolesti, takže se o ruku dodnes nemůžu moc dlouho opírat. Zablokovaná záda, ze kterých se vyklubalo celkové přetížení, oblbnulo každý den šest nejsilnějších ibalginů. Bolestí jsem se pak zbavovala půl roku.
Se vším jsem pořád trénovala i závodila, s tím souvisely špatné výsledky a ještě horší psychika. Jediné, k čemu to celé vedlo, bylo, že jsem ve finále dostala vynadáno a radikálně se mi snížil práh bolesti, protože jsem se proti tlaku zvenčí snažila obrnit.
Vrchol všeho přišel po soustředění v Rusku. Abych zhubla, dostala jsem od týmu na tři dny pouze litr kefíru, vrátila se s únavovou zlomeninou a nemohla se u důležitých prvků postavit na nohu. Dostala jsem na to speciální plastovou sádru a doktor řekl, že smím dělat jen manipulaci. U nás tohle znamenalo jen minimální omezení.
Trenérka mým problémům moc nevěřila a přidávala historky, jak Rusky a Bělorusky cvičí hned po operaci i se šrouby v noze. Dlaha se po pár dnech v zátěži rozedřela na nártu, kde byla vata, která mi postupně začala vrůstat do nohy. Po deseti dnech jsem se už zase nemohla hýbat ani stát, takže mě mamka vzala za tím samým doktorem. Nikdy nic podobného neviděl, netušil, že se budu chovat jako zdravý člověk, a začal se omlouvat, protože mi hrozila otrava krve. Vyčistil ránu a nařídil mi týden absolutního klidu.
Mamka přišla na halu, kde všechny seřvala, a sbalila mi věci. Dřív mi často promlouvala do duše a říkala, ať víc poslouchám, protože sama závodně tancovala a věděla, jaká je to dřina. Jenže od téhle chvíle si přála, abych skončila. Já se ale sama vrátila k tréninku hned, jakmile to jen trochu šlo.
Dobrovolně. Držela mě vidina olympiády.
„Byla to hrůza, ostuda. Ať tě ani nenapadne se s tímhle výsledkem chlubit na veřejnosti.“
Tohle hodnocení jsem si vyslechla poté, co jsem na mistrovství světa vybojovala poslední účastnické místo pro závěrečnou kvalifikaci na olympiádu do Ria 2016. Pořád tak žila naděje, že se objeví česká moderní gymnastka na největší sportovní akci. Po dlouhých dvanácti letech.
Popravdě jsem nejdřív myslela, že to oslavíme. Tím spíš, že jsem se dokázala vrátit po další únavové zlomenině nártu a natrženém vazu v kotníku.
Noha mě začala bolet při tréninku a já se to dva měsíce snažila přechodit. Nemohla jsem si sice nandat kalhoty ani boty, ale i tak jsem se připravovala – díky ledování a práškům. Pak jsem odjela na Evropské hry, kde mě v křečích poslali na magnetickou rezonanci. Hned mi dali ortézu, berle a poslali mě domů. I s tím jsem šest týdnů posilovala v závěsných systémech a dělala manipulaci s náčiním, abych měla šanci.
Myslím, že z výsledku měl nejdřív radost i můj realizační tým, ale trenérka asi dostala seřváno od nadřízených, a proto mi jen řekla, že na mě jsou lidé z vedení naštvaní. Podle nich jsem měla postoupit hned. Moje problémy, forma i výkony prý byly důsledkem slabé morálky a špatného přístupu. V jejích očích jsem potvrdila pověst líné a tlusté závodnice, která se ráda vymlouvá.
Já tuhle rétoriku akceptovala, protože jsem toho tou dobou měla dost. Čekaly mě státnice, po večerech jsem dopisovala bakalářku a chtěla upravit program přípravy tak, aby ladil se školou. Nevím proč, ale nedovolila mi to, takže jsem byla nevyspalá a šířily se o mně pomluvy. Podle nich jsem kašlala na trénink a chodila po nocích chlastat. Lidi z týmu mi nadávali, že se flákám, a došlo to tak daleko, že mi psali sprosté zprávy.
Z celé situace jsem měla trauma a olympiádu nakonec nevybojovala.
Před poslední kvalifikací jsem se snažila co nejvíc zhubnout. Moje nejnižší váha v té době činila 61 kilo, ale poslechla jsem trenérku, která mi radila, ať to zkusím stlačit na 59 kilo. Podařilo se, ale tělo bylo tak ve stresu, že jsem v den odletu málem zkolabovala. Nasadili mi antibiotika. Samozřejmě jsem o tom nesměla mluvit. Celou cestu na závody jsem probrečela, nebyla schopna unést ani batoh a šla psychicky ke dnu.
Kdyby se moje vystoupení nenatáčelo na kameru, ani bych nevěděla, jak vypadalo. Byla jsem úplně mimo, nesoustředěná na výkon. V každé sestavě jsem udělala chybu a pořád si jen opakovala, proč jsem toho tolik vytrpěla, když teď nemůžu předvést, co umím. Ve formě bych se kvalifikovala, to tušili všichni.
Někdy si zpětně přehrávám, co všechno vedlo k nejdůležitějšímu dni mé kariéry.
Skoro vždycky to obrečím, protože si vybavím, jak proti mně v klíčové fázi přípravy štvali kamarádku z reprezentace Aničku Šebkovou. Byla mladší a plán byl asi takový, že bude mou nástupkyní v dalším olympijském cyklu.
Po kvalifikaci jsem se rozhodla doléčit tělo a uvažovala o operaci bolavé ruky, takže mě Anička porazila na dvou závodech za sebou, včetně Grand Prix v Brně. Ta je pro nás každý rok vrcholem sezony. Přijdou se podívat rodiče i kamarádi a my máme konečně pocit, že nás někdo podporuje.
Vedení svazu na základě těchto výsledků začalo uvažovat o tom, že by Anička mohla jet do Ria místo mě, a vymyslelo nominační systém, podle kterého zpětně dostala bod za akce, kde byla lepší. Mně za úspěšnou kvalifikaci nedali nic. Na kontrolních závodech jí dávali rozhodčí vyšší body, mně naopak hodně nízké. Prosila jsem trenérku i vedení svazu, aby se s tím šlo na veřejnost, protože to nebylo fér a dělalo to dusno. Nabízela jsem, že se klidně vzdám reprezentace, pokud to něčemu pomůže, ale rozhodli se klasicky mlčet.
S Aničkou jsem nebyla schopná se normálně bavit, jen jsem jí odsekávala. Když se po pár dnech zoufale zeptala, jestli jsem naštvaná za to, že mě porazila, úplně jsem se sesypala a všechno jí řekla. Bulely jsme spolu v šatně, objímaly se a domluvily se, že to nevzdáme, abychom neudělaly radost těm, kdo nám podráželi nohy. Trenérky mi samozřejmě vynadaly za to, že jsem si to nenechala pro sebe.
Doteď nechápu, proč se celá věc takhle vyhrotila. Potvrdilo to úplnou absenci jakékoli koncepce. Místo zdravé konkurence a jasného plánu vytvořily osoby ve vedení svazu podmínky, které všem škodily. Myslím, že k tomu vůbec nebyl důvod. Jsem přesvědčená, že právě tohle ubližuje celé moderní gymnastice ze všeho nejvíc. Anička ukončila kariéru rok po mně, vnímala to stejně.
Nikdy jsem necítila podporu, od začátku jsem měla pocit, že jsem na všechno sama.
Moje trenérka se sice snažila, ale zároveň vím, že mi nevěřila, pořád mě podezírala z toho, že přípravě nedávám maximum. Jakmile jsem chtěla využít volný čas k jiným činnostem, dávala najevo, že s tím nesouhlasí. Jela jsem třeba se školou na sportovní kurz a po návratu si vyslechla, jak jsem nezodpovědná. Občas si stěžovala mamce, a dokonce volala i mému bývalému příteli. Říkala mu, aby hlídal, co jím, protože musím zhubnout. Náš vztah na tom ztroskotal, nejdřív mě sice jako gymnastku obdivoval, ale postupně ten sport začal nesnášet a nemínil se pořád všemu přizpůsobovat.
Několikrát jsem si chtěla postavit hlavu, ale nedokázala jsem to. Napadlo mě odhlásit se kvůli zranění nebo špatné formě ze závodů, ale ani jednou to neprošlo. Vrcholem byla soutěž v Moskvě, kam jsem jela z donucení se zraněním nohy, přitom bylo jasné, že nebudu závodit. Podle lidí z týmu to prý byla moje chyba, protože jsem přetížila kloub kvůli nadváze.
Seděla jsem zavřená sama tisíce kilometrů od domova, měla depky a přemýšlela, jestli by nebylo normální léčit se doma a jít si vyčistit hlavu třeba na bílou prodlouženou, na kterou mi babička ušila šaty.
O to víc jsem někdy potřebovala vypadnout, což se dařilo jen díky mamce. Občas mě o víkendu omlouvala z tréninků a sem tam mě zavezla do kina nebo na sraz se spolužáky ze školy. Její podpora byla obdivuhodná, vkládala do sportu většinu financí, přestože na to byla velkou část života sama.
Tatínek umřel na rakovinu, když mi bylo deset. Cítím, že na to dost dojel starší brácha, který byl najednou jediný chlap v rodině a nedostávalo se mu tolik pozornosti, protože máma měla logicky blíž ke gymnastice než k fotbalu. A protože jsem měla úspěchy, často to působilo, že já mám všechno a on nic. O to větší rozčarování přišlo, když se ukázalo, že je moje kariéra jeden velký stres. Kamarádi, včetně mého přítele a později manžela, to nechápali, dokola mi opakovali, ať si to nenechám líbit, že tohle nemá s profesionálním sportem nic společného. Trvalo dlouho, než jsem to pochopila.
Bohužel, když jste v něčem příliš dlouho, ztratíte soudnost.
Každý konec je začátkem něčeho nového. U mě ale závěr kariéry nepřinesl uvolnění, spíš eskaloval napětí a ukázal všechny problémy v novém světle.
Po neúspěšné snaze vybojovat olympiádu jsem věděla, že další čtyři roky fyzicky ani psychicky nedám, ale hodně jsem stála o to, zůstat v klubu a být užitečná jinak. Ať to vyzní jakkoli, cítila jsem vůči trenérce povinnost vrátit jí ty roky, po které se mi věnovala. Začala jsem pomáhat s přípravou nových holek.
Dopadlo to tak, že se spolu dnes v podstatě nebavíme.
Brala mě jako konkurenci, která ji ohrožuje, což byl pocit, který v ní umocňovaly reakce okolí. Měla dojem, že jdu svým uvolněnějším přístupem proti ní. Nechápala jsem, jak těm kecům může věřit, protože věděla, že si jí vážím.
Po necelém roce jsem radši odešla, abych nezažívala ještě větší stres než v době, kdy jsem závodila. Dokud se moje svěřenky usmívaly, byla jsem nadšená. Pak jsem na ně ale začala přenášet blbou náladu. Místo toho, abych jim věci trpělivě vysvětlovala jako na začátku, začala jsem bezdůvodně zvyšovat hlas a brala jim radost. Včas jsem si ale uvědomila, že přesně takhle je nastavený celý systém. Systém založený na strachu a nevědomosti těch, co začínají, a na zoufalství a aroganci těch, kteří je vedou.
Poslední dva měsíce se mi kvůli tomuhle zjištění klepaly ruce pokaždé, když jsem šla na halu. Jen jsem čekala, odkud přijde další ťafka. Došlo to tak daleko, že jsem jednou dětem řekla, ať nestojí tak blízko u sebe, aby se nepokopaly, a trenérka začala řvát na celou halu, že Míčková ví všechno nejlíp.
Bylo toho tolik, že jsem po odchodu jen ležela doma. Nakonec jsem vyhledala odbornou pomoc.
Začaly mi totiž chodit dost ostré maily od lidí z celé republiky. Psali, jak jsem je zklamala svým přístupem k pozici české jedničky. Že jsem jako reprezentantka nikdy neobstála. Někteří vše popisovali dost detailně. Došlo mi, že tyhle věci o mně musel šířit můj nejbližší tým. Nejdřív jsem chtěla totálně překopat celý svůj život. Tak jako drtivá většina holek, které jsem v klubu poznala. Šla jsem na pár pracovních pohovorů, ale pak jsem se ptala sama sebe: Proč vlastně utíkám od něčeho, co mě tak baví, v čem si věřím a o čem si troufám říct, že to opravdu umím?
Hodně mě naštěstí podržel můj Martin. Od září 2015, kdy jsme se seznámili, mi dokola každý den opakoval, že jsem ten nejsilnější člověk na světě a že dokážu všechno, co budu chtít.
Je to nejvíc pozitivní a usměvavý člověk, jakého znám. Poprvé jsem ho prý zaujala, když mě viděl na umělecké fotce u svého kamaráda. Seznámili jsme se, když mi přes firmu, ve které pracuje, zařídil balíček sportovní výživy na celou sezonu. Až zpětně jsem se dověděla, že vše koupil ze svého, protože jeho zaměstnavatel sportovce nesponzoroval. S jeho podporou jsem se po neúspěšném pokusu o olympiádu vrhla na školu a za tři týdny napsala diplomovou práci, abych stihla státnice na magisterský titul. Chvíli poté mě požádal o ruku.
Díky tomu jsem rychleji získala odstup.
Došlo mi, že pokud z moderní gymnastiky odejde každý, kdo touží dělat věci jinak, budou mít v našem sportu navrch jen starší zakomplexované paní, které přenesou špatné návyky na ostatní.
Rozhodla jsem se vrátit ke své ideální představě a začala pořádat s několika dalšími holkami z reprezentace pravidelná víkendová soustředění, na která zveme všechny kluby v republice. Malé i větší gymnastky dostaly šanci vzájemně spolupracovat a pomáhat si.
Takhle teď předávám zkušenosti, navíc je to postavené na pozitivní a hravé atmosféře. Vše ukazujeme a vysvětlujeme tak, aby nás děti chápaly. Nikomu neříkáme, že je hloupý, tlustý nebo nešikovný, v této atmosféře pak klidně můžu zvýšit hlas, aniž by měl kdokoliv pocit, že ho ponižuju. Účast je velká, ohlasy rodičů i dětí skvělé. Můj bývalý klub bohužel patří k menšině, která nás ignoruje, svým členům dokonce výslovně zakázal účast.
Mrzí mě to, ale upřímně si říkám, že i tohle ukazuje, jak do sebe všechno zapadá.
Úsměv. Nebo spíš výraz.
Vidíte ho na každé moderní gymnastce. I já přistoupila na tuhle hru a snažila se, aby extrémně náročné věci vypadaly navenek velmi čistě a lehce. Šlo však o masku, která skrývala vše, co mě ničilo. Předstírala jsem dokonalost, a přitom řešila těžké mindráky.
Abych se od toho i dnes odpoutala, musím si pořád představovat sebe samu jako tu malou nadšenou holku bez šrámů na duši. Dokonce jsem si kvůli tomu sepsala seznam všech věcí, kterých se hodlám jako trenérka vyvarovat, abych svým budoucím svěřenkám neublížila.
Nikdy nikomu neřeknu, že je tlustý.
Nebudu hystericky křičet, štvát lidi proti sobě a ponižovat je.
Chci dopředu jasně daná a stejná pravidla pro všechny.
Chci pozitivní atmosféru během tréninku a komplexní přípravu.
Budu prosazovat spolupráci oddílů, trenérů, závodníků a rodičů.
Možná jsem naivní, ale myslím, že pokud má přijít změna, musí být podobný řád vytvořen a striktně dodržován v každém klubu.
Zacházení, jaké jsem zažila, není normální ani přijatelné. Já to nakonec překonala, i když je znát, že mě to poznamenalo. Pořád jsou dny, kdy mám bezdůvodně na krajíčku. Zároveň cítím, že mě to vnitřně posílilo.
Věřím, že je ideální čas začít se chovat jinak.