Tereza Vytlačilová: Až tohle skončí
Naučila jsem se to všechno snášet. Odpojit tělo od své hlavy. Dát stranou emoce, city, myšlenky. Čekala jsem jenom na jediné. Až to skončí. Protentokrát. Sexuálního násilí se na mně dopouštěl člověk, kterému jsem do té doby téměř bezvýhradně věřila. Byla jsem zvyklá dělat cokoliv, aby byl spokojený. Byl to můj atletický trenér. Celý příběh od projektu Bez frází si přečtěte ZDE.
Autorem příběhu je projektu Bez frází.
Ptají se, co jsem si myslela.
Nejdřív jsem si myslela, že to je jenom zkrat. Pak jsem si myslela, že to skončí. Pak už jsem si tohle všechno jenom nalhávala. Sobě i ostatním.
Naučila jsem se to všechno snášet. Odpojit tělo od své hlavy. Dát stranou emoce, city, myšlenky. Čekala jsem jenom na jediné. Až to skončí. Protentokrát.
Bylo mi patnáct let, když to začalo.
Sexuálního násilí se na mně dopouštěl člověk, kterému jsem do té doby téměř bezvýhradně věřila. Byla jsem zvyklá dělat cokoliv, aby byl spokojený.
Abych byla jeho vzornou svěřenkyní.
Abychom to spolu dokázali, abych se stala úspěšnou atletkou.
Na tohle všechno jsem myslela. A pak prostě myslet přestala. Bylo to tak zdánlivě snazší.
Trvalo tři a půl roku, než přišel den, kdy jsem to dokázala. Vzepřít se. Ukončit to. Vymanila jsem se z vlivu osoby, která mě tyranizovala. Musela jsem to udělat já sama.
Nechci politování, chci svým vyprávěním zkusit pomoci.
Třeba si můj příběh přečte někdo, kdo něco podobného prožívá. Třeba si ho přečte někdo, kdo může proti něčemu takovému zakročit.
Stala jsem se obětí chlapa, který byl o čtyřicet let starší. Byl můj trenér od osmi let. Byl zástupcem ředitele základní školy, na kterou jsem chodila a učí tam i moje mamka.
Nikdo by to do pana K. neřekl…
Vždycky jsem chtěla vyhrávat. Byla jsem ambiciózní, hodně soutěživá.
I na tom přespolním běhu, závodech druhých tříd, jsem chtěla zvítězit. Jenže jsem skončila druhá. Nebo dokonce až třetí.
Pamatuji si, jak mě to štvalo. Přespolní běh, druhá třída a malá Terka se místo radosti z hezkého umístění trápila porážkou.
Tehdy poprvé přišel pan K., který se byl na závody dívat. Asi se mu líbila moje zarputilost, bojovnost.
„Pojď s námi trénovat atletiku…“
Proč ne. Už jsem tou dobou hrála tenis, odmalička neustále jezdila na kole, v zimě na bruslích. Taťka hrál házenou, volejbal a nás s bráchou, mým dvojčetem, k pohybu vedl vždycky.
Pro pochopení kontextu, atletika v Poličce, to nebyl žádný profesionální oddíl. Měli jsme škvárovou dráhu u školy, zázemí nijaké žádné. Naším hřištěm byl častěji les nebo louka, kde jsme běhali úseky, házeli kriketovým míčkem a nabírali kondici.
Ale taky jsme měli skvělou partu. Atletickou skupinu.
Dlouho to bylo všechno fajn, zamilovala jsem si sportovní život. Najednou jsem měla v Poličce spolužáky, ale na atletice kamarády.
Nemohla jsem se dočkat víkendových závodů, až se uvidíme. To prostředí mě naprosto pohltilo. Vlastně jsem velmi rychle ani žádné jiné neznala a nepotřebovala poznat. Tady jsem přeci byla mezi svými, tady jsme měli společnou radost a měli si co říct.
A navíc, začínalo se mi hodně dařit.
Půl desátá večer.
Pro mě to znamenalo jediné, zapnout si ICQ. Pamatujete si ho? Možná jste si přes něj taky s kamarády psali zprávy, než přišel Facebook a další sociální sítě.
Já si tam s panem K. psala každý den.
Měla jsem nařízené se připojit právě v tenhle čas.
Běda, jak jsem vynechala.
„Díváš se na televizi? Plýtváš mým časem?“
Nevím, jak moc to všechno bylo promyšlené. Nevěřím, že si mě vybral jako osmiletou holčičku. Vlastně si myslím, že se všechno změnilo s mými úspěchy.
Najednou si mě mohl připoutat. Víc a víc.
Tyhle večerní seance u počítače byly začátkem. Probírali jsme tréninkové plány, musela jsem mu psát své pocity.
Pokud jsem ovšem vyjádřila nesouhlas s nějakým jeho rozhodnutím, bylo zle.
A tak jsem se velmi brzy naučila, že je lepší souhlasit. Podvolit se. Nemělo cenu protestovat.
Zaprvé to nic nezměnilo a zadruhé to znamenalo výčitky, výčitky, výčitky. Rozhodla jsem se si tyhle konfrontace ušetřit. Navíc výsledky byly.
Žádný jiný vhodný trenér v okolí beztak nebyl, tak jsem musela věřit tomu mému. Sice mi říkal: „Tak si běž“ a nabízel mi sám alternativy jiných tréninkových skupin v okolních městech. Vždycky ovšem jen proto, aby dal najevo své vlastní kvality a svou nezastupitelnost. Nebyly to vážně myšlené nabídky.
Nakonec jsem ho pod vlivem manipulace sama prosila, aby mě v atletice vedl dál.
„Na konci školního roku máte výlet na vodu, že? Tak tam nepojedeš, takový výpadek v přípravě si nemůžeme dovolit…“
Postupně mě čím dál víc izoloval. Nemohla jsem podnikat nic se svými vrstevníky, protože by to ohrozilo mou kariéru. Zmenšovala se naše skupina, aby se mohl soustředit jen a jen na mou vlastní výkonnost.
Najela jsem na stereotyp škola, trénink, učit se, připojit se na ICQ, spát, škola, trénink…
„Vidíš, co všechno pro tebe dělám?“
Kdykoliv jsem o něčem zapochybovala, bylo mi připomenuto, že pan K. kvůli mně přeci šidí i svou rodinu.
„Víš, díky komu jsi tam, kde jsi?“
A diskuse končila.
Vybavila bych si i číslo toho pokoje ve sportovním středisku v Nymburce.
Připravovali jsme se na mé první mistrovství světa, jako dorostenka jsem se kvalifikovala do Francie.
Tehdy poprvé mě začal líbat. Zvát k sobě do postele.
Zkusila jsem se vzepřít, odmítala jsem to.
„Máš doma manželku, to přeci nejde…“ oponovala jsem. Marně.
Nevím, co tohle chování spustilo. Dovolil mi v té době, abych mu tykala, a začal zacházet dále a dále.
Kdykoliv jsme jeli na nějaké soustředění, objednal nám společný pokoj. Někdy i s manželskou postelí. Nikomu to nepřišlo divné. Pokud náhodou nešlo mít společný, vyjednal si alespoň vlastní sám pro sebe.
Vždycky si zajistil soukromí, kde nikdo neviděl, co se mnou dělá.
Pod záminkou, že ušetříme, mě také začal sám masírovat.
Nejprve nohy hřejivou emulzí, ale postupně se dostával do těch nejintimnějších partií. Pokoušel se mě uspokojit. Později u soudu vypověděl, že si vyčetl, že to má sportovkyním pomoci k uvolnění těla…
Věděla jsem, že to je špatně. Mohla jsem to říct… Jenže mi bylo patnáct, myslela jsem si, že to je prostě jenom nějaký úlet. Věřila jsem tomu.
Že ho to přejde.
Nepřešlo. Koupil si masírovací lehátko a jezdil mě masírovat i k nám domů. Nesnáším dodneška čtvrtky, kdy tohle bylo na programu.
Nevím, proč nikdy nikdo neotevřel náhodou dveře a neviděl to.
Nikdo nikdy bohužel do mého pokoje nevkročil bez zaklepání. Šťastná náhoda mě tedy nezachránila.
Sbírala jsem domácí tituly ve vícebojích, byla úspěšná v kouli a postupně se čím dál víc specializovala na oštěp.
Můj juniorský výkon 56,26 je doteď rekordem českého mistrovství této kategorie.
Nikdy mě nepřestane překvapovat, co všechno lidské tělo snese. Vnitřně jsem se rozpadala, přesto jsem se fyzicky neustále zlepšovala.
Myslela jsem, že pokud budu pokračovat v nastoupené cestě, mám před sebou kariéru.
Zmizím z Poličky, přestoupím do některého z elitních pražských klubů a na všechno budu moct zapomenout.
Zabouchnu dveře gymnázia, nastoupím na vysokou školu nejlépe se zaměřením na psychologii, budu mít nový život.
Nikdo nic nebude vědět, nikdo si nic nebude pamatovat.
Zmýlila jsem se. Strašně moc.
Protože nátlak se zvyšoval.
Během jedné z dalších masáží na mě pan K. vytáhl své přirození.
„Vykuř mi ho.“
Odmítla jsem to. To přeci dělat nebudu!?
„Zranila jsi mě, Terezo, tohle se chlapům nedělá. Chlapům se musí vyhovět. Přemýšlej o tom, jak se má žena chovat, máš na to týden…“
Poslední den svého ultimáta mě vezl autem z tréninku ve Svitavách. Zastavil na polní cestě a pronesl: „Udělám ti laskavost, pomůžu ti to napravit.“
Podlehla jsem jeho nátlaku. Nedal mi na vybranou.
Doteď po té cestě jezdím nerada. Je tam spousta míst, kde jsme stavěli. Kde se to dělo. Stejně tak je mi úzko za cedulí Polička.
Všude ho vidím, všude jsme tam spolu byli.
Ve svém dětském pokoji doteď někdy cítím úzkost. Dávno je jiný, taťka z něj všechno vyházel, ale stejně mi tam není úplně příjemně.
„Musím vám něco říct…“
Sedla jsem si s bráchou a mamkou.
„Mám dvě věci. Zaprvé už mám pár měsíců přítelkyni. Líbí se mi víc holky než kluci. A zadruhé mě sexuálně zneužívá pan K.,“ vysypala jsem ze sebe.
Po třech letech, ve svých osmnácti, jsem někomu řekla pravdu.
Všichni viděli, že se trápím. Byla jsem tehdy ještě ubrečená, ještě jsem uměla své emoce projevit navenek.
A taky jsem začala se sebepoškozováním. Bodala jsem se do kůže kružítkem, byla to snesitelnější bolest než ta vnitřní.
Navíc jsem ubližovala tělu, které jsem nechtěla. Nemám ho ráda, pan K. mi ho vzal. Zbořil veškeré hradby mého soukromí. Použil ho jako prostředek k tomu zlu, co se dělo. Bylo mým vězením, ze kterého se nejde dostat pryč. Ta nejmenší cela, kterou můžete dostat, a taková, ze které dost dobře nemůžete utéct.
Pořád to tak trochu zůstává, i když na tom pracuji.
V prvních dvou ročnících na gymplu jsem neměla horší známku než dvojku, i tohle se postupně měnilo. Najednou přišly trojky. I čtyřka. Nebyla jsem na to zvyklá, ale nebyla jsem to já.
Byla jsem apatičtější a apatičtější.
Myslím, že to na mně ve škole museli vidět, nikomu to ale zřejmě nepřišlo divné. Není to tak, že bych to někomu vyčítala. Spíš bych si přála, aby se lidi koukali kolem sebe. Když se někdo trápí, nemusí to být jen zlomená první láska.
Problém může být hlubší.
Mamka za panem K. došla do kabinetu a řekla mu, že všechno ví. Konfrontovala ho s pravdou.
Bohužel jen jeho a ne policii.
„Jak jsi to mohla udělat, Terezo? Jak jsi mohla? Jsou to přeci věci mezi námi! Uvědomuješ si, díky komu házíš k šedesáti metrům?“ Pan K. znovu využil svou převahu. Řekla jsem si, že už to s nikým nebudu řešit.
Vždyť to nikam nevedlo.
Zase jsem byla v koutě.
Ve třeťáku, v Poličce a s jistotou, že ještě minimálně rok se do Prahy nedostanu.
Mamka mi tehdy řekla, že jí pan K. slíbil, že se to nebude opakovat. Že budeme mít oddělené pokoje. Myslím si, že ji ještě víc zasáhla druhá část mého sdělení, že mám přítelkyni. Co si řeknou lidi? Těžko si mohla představit, co všechno jsem v té době už podstupovala.
Pan K. možná něco slíbil, ale nic nedodržel. Což mi bylo jasné.
A já už se znovu svěřit nešla. Není to tak, že by se mamka neptala, ale já už nikdy nic neprozradila.
Věděla jsem, že by to mým nejbližším znovu ubližovalo, a nechtěla jsem je tomu vystavovat.
Rozhodla jsem se nést tíhu svého osudu sama.
Eugene.
Hlavní město atletiky minimálně ve Spojených státech.
Právě tam se konalo juniorské mistrovství světa v roce 2014.
Byla jsem poměrně velkou českou nadějí. Holka z Poličky. Psalo se o mně v novinách jako o nastupující hvězdě, trenér dával rozhovory a nikdo nic netušil. Nikomu nepřišlo nic divného.
Na tuhle akci bylo potřeba se připravit, takže další soustředění.
Následně dvacet dní přímo v Americe.
Pan K. si znovu na atletickém svazu vyžádal soukromý pokoj, znovu mu bylo vyhověno. Byl přeci koučem jedné z hlavních postav výpravy.
Nikdo se nezajímal, co se dělo za dveřmi, když otočil klíčem.
Není v sexu asi nic, co by se mnou neprovedl. Orální styk, vaginální styk, anální styk. Ponižování.
Znechutil mi všechno. Nenechal mi nic.
A já to snášela zpočátku s brekem a s tím, že se moje hlava uzavřela. Opustila moje tělo. Snažila jsem se přetrpět dvě hodiny, abych pak měla nějaký čas pokoj.
Pak už jsem ani nebrečela. Vypnula jsem se. Oprostila od všech emocí. Říkal mi, že jsem jako sněhulák…
Ztratila jsem vztah sama k sobě. Všechno soukromí, všechnu intimitu.
Nesnáším, když se mě někdo dotkne. Není mi příjemné, když si vedle mě sedne v práci na gauč kolega. Nedokážu se v takovou chvíli soustředit, jakkoliv spolu máme dobrý vztah. Pracuji na tom, není to ovšem snadné.
Byla jsem tehdy na největší akci své kariéry, měla jsem před sebou krásnou sportovní budoucnost. Ale kvůli tomu, co se dělo za těmi zamčenými dveřmi, to nebyla realita.
V kvalifikaci jsem hodila přes 53 metrů, byl to pátý nejlepší výkon.
Pak jsem se zlomila.
Závody pro mě bývaly výzvou.
Dokázala jsem se v nich předvést, zachránit se hodem v posledním pokusu.
Moje ambice a soutěživost mi v tomhle ohromně pomáhaly. Byla to součást mojí osobnosti, o kterou jsem postupně přišla.
Hledám k ní cestu zpátky. Je to moje jediná naděje a jediný životní cíl, že se dokážu vrátit sama k sobě. Mít se ráda, využít své dobré vlastnosti.
Přestat se podvolovat. Dělat věci tak, aby se líbily někomu dalšímu. Začít dělat věci tak, aby se líbily mně samotné. Bude to dlouhá cesta.
Říká se, že čas hojí rány. Jde to pomalu.
Když jsem šla ve finále v Eugene do sektoru, klepala se mi ruka.
Všechno na mě dolehlo.
Už jsem nemohla dál.
Hodila jsem oštěp dvakrát pod padesát metrů, třetí pokus přešlápla. Nedostala jsem se ani do užšího finále.
Byla to moje poslední velká soutěž.
Už nikdy to nebylo v sektoru jako dřív. Už nikdy jsem tam nedokázala prodat své emoce. Už nikdy jsem je neměla.
Tehdy jsem večer přišla na pokoj pana K. a všechno mu řekla.
Že mi zničil život, že mi tři a půl roku ubližoval. Ptala jsem se, jestli neviděl ty slzy v mých očích. Řekla jsem mu, že s ním končím. Navždycky.
Museli jsme se tam ještě pár dní do konce šampionátu potkávat, pak nás taťka vezl z nádraží v České Třebové domů.
Bizarní situace.
V té době ještě nic nevěděl.
Už je to osm let, co se mě pan K. naposledy dotkl.
Bohužel i tak je to osm let utrpení.
Po návratu z Ameriky se mnou chtěl ještě absolvovat mistrovství republiky. Nemohlo to fungovat, poslala jsem ho domů.
Pak jsem vrátila všechny věci, které jsem od něj měla. Chtěla jsem vymazat všechno, co by mi ho připomínalo.
Jako by to šlo. Jako by to šlo udělat tím, že se zbavím hmotných vzpomínek.
V červenci skončilo mistrovství světa, v listopadu jsem sepsala a především poslala trestní oznámení.
Bylo to velké dilema.
Věděla jsem, že na malém městě se všichni všechno dozví. Věděla jsem, že si tím zavírám budoucnost.
V jednu chvíli mi totiž na stole ležela obálka s oznámením a vedle ní tři pozvánky od amerických univerzit. Nabízeli mi tam studium se sportovním stipendiem. Byla by to úžasná výzva, úžasná životní šance.
Jenže já věděla, že to nesmím nechat být. Pokud bych odešla do Spojených států, nemohla bych k výslechům a k soudu.
A já nemohla dopustit, aby pan K. našel další holku, jako jsem byla já. Stejně jako teď tady jsem chtěla upozornit, že takové věci se dějí a měli bychom je vidět a nebýt k nim lhostejní.
Tehdy se pochopitelně všechno dozvěděl i taťka.
„Tak jsem to taťkovi řekla,“ oznámila mi mamka jednou večer v kuchyni.
Moje okamžitá reakce byla: „Kde je?“
Jel za ním. Bála jsem se, že ho zabije. Ke konfrontaci došlo, ale nic mu neudělal. Naštěstí, měl by z toho akorát problémy. Byl z toho zjištění pochopitelně absolutně zdrcenej.
Celá moje rodina byla a je. Naše vztahy to poznamenalo, protože je to téma, o kterém se i s těmi nejbližšími těžce mluví.
Kdybych nepoprosila o odbornou pomoc, asi byste tenhle příběh nikdy nečetli.
Jsem si tím víceméně jistá.
Je pro mě těžké se radovat, respektive dát najevo radost. Dát najevo jakoukoliv emoci. Byla jsem od té doby v dlouhodobých vztazích.
A vím, že moje poslední partnerka mě milovala, strašně se snažila mi pomoci.
Ani tak jsem nedokázala překonat fakt, že intimita je mi nepříjemná, a vlastně jsem postupně zase přijala roli toho, kdo se snaží tomu druhému zavděčit a potlačuje sebe sama. Tentokrát ne proto, že bych o to byla žádána. Naopak dostávalo se mi lásky.
Bylo to proto, že jsem nic jiného nepoznala. Je to můj špatně naučený vzorec chování.
Často jsou dny, kdy je mi dobře jenom ve spánku. Tehdy všechno skončí. Často ale usnout nejde.
A to mě vedlo k úvahám, zda to všechno raději neskončit definitivně.
Nedotáhla jsem je k realizaci díky lidem, kteří mi pomohli. Sedla jsem tehdy v září po mistrovství světa k internetu a začala hledat, kdo mi pomůže.
Vyhledávač poradil organizaci Bílý kruh bezpečí.
Vděčím jim za tolik!
To oni mi pomohli k první terapeutce, za kterou jsem celý čtvrťák dojížděla do Prahy každý týden. Poskytli mi služby právníka, který mi pomohl s trestním oznámením a hlavně poradil, abych byla vyslýchána jenom ženou. Díky němu jsem se také obracela rovnou na státní zastupitelství.
Vraceli mě do života.
Upřímně si myslím, že popovídat si s dobrým psychoterapeutem může pomoci každému. A pro člověka, který už ví, že má problém, je to pak nutnost.
Pro mě už byly nutnost i antidepresiva, která mají nálepku něčeho špatného, ale v některých chvílích jsou nezbytná.
Nenechají moje černé myšlenky zajít tak daleko, abych si ublížila ostřím nože víc než na nohou, břiše či předloktích… I tyhle jizvy už mi zůstanou navždy.
Naštěstí není moc lidí, kteří by si prožili to co já. Nemůžete najít jen tak kamarádku, se kterou svou zkušenost proberete. Moje spolužačka se mě po medializaci případu ve čtvrťáku o přestávce zeptala, jestli mi to dělal i do zadku.
To vám nepomůže.
Neříkám to proto, že bych někomu něco vyčítala. Jenom chci zdůraznit, že říct si včas o odbornou pomoc je ze všeho nejdůležitější a že tu ta možnost je.
S oštěpařskou technikou mi v Praze občas pomáhal i trenér Ruda Černý.
Právě od něj přišla nabídka: „Nechtěla bys s námi jet na soustředění na Kanáry? Chtěl bych tě tam k Báře Špotákové jako tréninkovou partnerku.“ Už dříve mi do Poličky dovezl její staré oštěpy, trochu jsme se znali.
Byl konec roku 2016.
Nic lepšího asi nemohlo českou oštěpařku v té době potkat. Wau. Skvělý.
Měla jsem za sebou dva atleticky zvláštní roky.
První jsem promarodila, doběhla mě všechna přechozená zranění z minulosti a přišla únavová zlomenina nártu.
Jsem přesvědčená, že jsem ji měla už dřív. Ale pan K. odbyl naléhání ostatních trenérů na vyšetření rezolutní hláškou: „Nekulhá.“
V Nymburce ho na to upozorňovala i Martina Blažková, která v minulosti vedla Denisu Rosolovou či Zuzanu Hejnovou. Odmítl ji stejně jako ostatní.
Vyléčila jsem se i díky velké pomoci fyzioterapeutky Karolíny Velebové (příběh Jana Veleby) a začala dřít. Připravovala jsem se v USK s Lukášem Drbohlavem, měla fyzičku jako nikdy v životě.
Jenže i oštěp mi bohužel připomínal tu jednu konkrétní osobu.
Už jsem nedokázala dát do závodu srdce. Nebylo mi v atletickém prostředí dobře. Ne každý věřil mojí verzi příběhu. Cítila jsem to.
Zavolala jsem Rudu Černého.
„Moc si vážím toho, co jste mi nabídl. Omlouvám se, ale nemohu to přijmout, vezměte někoho s větší perspektivou. Já s atletikou končím.“
Lukáš Drbohlav byl v šoku, myslím, že ho to i mrzelo. Ale já nemohla dál, už jsem nebyla tou závodnicí s vidinou olympiády.
Už jsem neměla žádné nadšení, nepociťovala jsem nic. A s takovým nastavením ve vrcholovém sportu uspět nejde.
Poprvé jsem se otevřela psychoterapeutce až na několikátém společném sezení, ale stejně to skončilo mým kolapsem.
Nedokázala jsem o tom všem mluvit. I tady je vidět, že nějaký posun od té doby nastal.
Musel.
Pokud by se tak nestalo, nebyla bych schopná ani na policii podat vysvětlení, natož absolvovat nějaký výslech.
Poprvé jsem byla předvolaná v lednu 2015. Poslední rozsudek jsem obdržela v únoru 2018.
Tři roky.
Přesně tak dlouho jsem měla v hlavě, jak to všechno dopadne. Nefunguje to tak, že by musel být člověk se soudem v nějakém pravidelném spojení.
V hlavě jsem to ale měla. Chtěla jsem vědět, jak to dopadne. Měla jsem to před sebou a čekala. A čekala.
Znovu a znovu jsem se ke všemu vracela, kdyby se náhodou chtěl někdo po těch letech na něco doptat, musela bych dát shodnou výpověď jako napoprvé. Nemohla jsem si dovolit zapomenout. Celé bakalářské studium na vysoké škole mě to provázelo. Super.
První rozsudek byl nicméně na poměry České republiky bez ironie skvělý. Šest let natvrdo. Po dovolání trest snížili na tři a půl. OK…
Po třech letech jsem chtěla zjistit, jak to vypadá, zda už ho pustí. Zajímalo mě, co s tou osobou bude, zda funguje nějaká spravedlnost.
Musela jsem podat další žádost na soud a informace dorazila. Pustili ho po necelém roce. Zasáhlo mě to, nebudu tvrdit, že ne. Nepřišlo mi to vůbec fair vzhledem k tomu, co mi provedl a jak se cítím.
I tak svého rozhodnutí podstoupit celý vyšetřovací soudní proces nelituji. Daleko víc bych litovala, kdyby si dotyčný chodil světem a já všechno nosila ve svém nitru. Jsem ráda, že jsem našla sílu.
Minimálně už snad nemůže pracovat ve školství a nebude mít žádnou další atletickou svěřenkyni. Právě tohle je samozřejmě nejdůležitější a to byla má největší motivace do celého procesu jít. I tak vím, že si zasloužil daleko vyšší trest.
Vím to především proto, protože já sama na následky jeho činů trpět nepřestávám.
Viděla jsem jenom dlažební kostky na Náměstí Republiky a mířila s tunelovým viděním do metra.
Věděla jsem, že pokud dojdu na perón, tak skočím pod kola přijíždějícího vlaku.
Byl březen roku 2022.
Paní psychoterapeutka Dana Pokorná, která vede terapeutické služby v další výborné organizaci ProFem, přišla s poměrně jasnou nabídkou: „Terko, nechcete zkusit psychiatrickou léčebnu?“ Už neviděla jinou možnost, jak moje rozpoložení zlepšit. Jak se posunout někam dál.
Kývla jsem.
Moje teď už bývalá přítelkyně tam zavolala, domluvila mi termín nástupu. Sama bych to nedala, tohle ne. „Dobrý den, chci se k vám jít léčit…“
Strávila jsem tam šest týdnů.
Každý den z toho prvního jsem chtěla jít domů, pokud přišel relaps. Slabost, situace, kdy nemůžete ani jít. Znovu prožíváte všechny hrůzy, protože se k nim během sezení docela intenzivně vracíte.
Naštěstí tam byl úžasný personál, všichni se nám snažili pomáhat. Vážím si toho.
Každý další den mi pomáhal dostávat se do stavu, kde jsem teď. Do stabilizovaného stavu.
Ve skupinových sezeních jsem potkávala oběti domácího i sexuálního násilí, naopak lidi na sexu závislé.
A taky tam byl muž terapeut. Marek. I tohle pro mě byla novinka, kterou jsem musela zvládnout.
Podařilo se mi tam snad alespoň částečně prolomit bariéru, dokázala jsem se chlapům trochu otevřít. Pochopila jsem, že nic horšího už mi žádný neudělá.
A taky jsem se tam rozhodla, že musím ukončit svůj vztah. Bohužel. Nejdřív se musím naučit mít ráda sama sebe, abych mohla mít ráda i někoho dalšího.
Vím, že jsem tím zlomila srdce člověku, který mi strašně moc dal a strašně moc mě miloval. I tak to bylo správné rozhodnutí, cokoliv jiného by v konečném důsledku bylo horší pro nás obě.
K nalezení radosti mi snad znovu pomůže i sport. Fotbal. Kdysi když jsme ještě měli tréninkovou skupinu, tak jsme ho občas hráli. Tak jsem to zkusila. Nejdříve za Duklu B a teď za mezinárodní tým Prague Raptors.
Jsou tam holky z celého světa, které v Praze studují nebo pracují a mají chuť organizovaně hrát, zlepšovat se. Strašně moc mi to vyhovuje. Postoupily jsme do třetí ligy, na naše zápasy přijde i sto fanoušků a s nimi v zádech jsme v poháru dokázaly vyřadit ligový Liberec. Pecka, ne?
Během těch devadesáti minut se umím radovat, sdílím emoce s celým týmem. Po závěrečném hvizdu to skončí, ale…
I v tom cítím naději, že všechno bude lepší. Stejně jako v tom, že jsem vám byla schopná říct tenhle příběh.
S jediným přáním, aby moje zkušenost pomohla k tomu, že se nikdy nebude opakovat.